Měřítko 1 : 48
Výrobce Hippo Models
Velbloud
se postavil na nos a s velkým rachotem uháněl střemhlav, až se mu
rozdrnčely výztužné dráty. Těsně za ním letěl Algy
a profesor. Zdálo se, že se jitrnice vznášejí směrem k nim, vypadalo
to, jako by jim letěly naproti.
Biggles si vzal na mušku prostřední jitrnici a stiskl spoušť svého kulometu.
Ve
vzdálenosti jednoho sta metrů vyrazily z hlavní Vickersových
kulometů v motorovém krytu Bigglesova letadla
dva chvosty oranžových plamenů. Na nestvůrné balonové pytle se začalo sypat
olovo.
„Dostal
jsem ho!“ řekl si pro sebe Biggles spokojeně, když
z boku jeho oběti vyrazil chuchvalec černého kouře.
Biggles ještě o zlomek vteřiny prodloužil svou palbu, pak se vytáhl do strmé
svíčky a přitom se podíval dozadu. Z hrdla mu vyrazil vítězoslavný výkřik.
Dvě ze tří jitrnic padaly v plamenech k zemi.
(úryvek z kapitoly Lahve místo bomb
knihy W. E. Johnsona Návrat velbloudích stíhaček).
S pojmem „jitrnice“ u upoutaného balonu jsem se
poprvé setkal v dětství při četbě sešitového vydání Bigglese.
Musím se přiznat, že právě tato knížka v dětství výrazně zapůsobila na mou
představivost a nasměrovala můj zájem k modelářství a historii letectví.
Když pomineme druhotný účel „jitrnice“, jakožto
střeleckého cíle hrdinného aviatika, je dobré si krátce zrekapitulovat
k čemu vlastně sloužily a jak ke svému kurióznímu tvaru přišly.
Jedná se v podstatě o
vznášející se pozorovatelnu využívanou od druhé poloviny 19. století
k průzkumu rozmístění nepřítele na bojišti. O něco později,
s prodloužením dostřelu dělostřelectva mimo přímý dohled obsluhy děl,
počaly upoutané balony velmi úspěšně sloužit k přímému řízení palby.
Pozorovatel určoval pozici cíle a následně podle dopadů granátů korigoval
přesnost palby.
Klasické
kulové balony se díky své nestabilitě ve větru, způsobující rozhoupání koše,
ukázaly pro daný účel jako naprosto nevhodné. S řešením přišel německý hejtman
August von Parseval, který
se svým spolupracovníkem H. B. von Sigsfeldem zkonstruoval válcovitý balón s polokulovitými
konci, plněný vodíkem. Podařilo se jim vyřešit problém deformace a borcení podlouhlého tvaru tělesa balonu. Pro zpevnění
protáhlého tvaru umístili uvnitř balonet (jakoby další menší balon) nafukovaný
vzduchem náporem větru pomocí lapací kapsy v podobě jakéhosi phalusu či appendixu umístěného
na spodní straně zadní části balónového tělesa. Vytvářený tlak, přímo úměrný
síle větru, se prostřednictvím rozpínání stěn balonetu přenášel na plynovou
náplň a následně tak zpevňoval vnější povrch vlastního balonu. Nadbytečný
vzduch unikal ventily umístěnými na konci „slepého střeva“ a v čele
balonu. Další vymožeností bylo, že Parseval
naklopením tělesa balonu pod úhlem cca 30° ke směru větru využíval i vztlak
způsobený náporem větru na šikmou
plochu. Osádka mohla za letu úhel naklopení měnit a tak balon částečně ovládat.
Ke stabilizaci balonu a ke zvýšení aerodynamického účinku sloužily malá křidélka
po stranách trupu a svislá kapsa pod zadní částí balonu.
Posádku
tvořil jeden, až dva pozorovatelé a poměrně početná pozemní obsluha.
K vypouštění sloužil naviják s brzdou ovládanou obsluhou. Stahování
balonu z oblohy zpočátku obstarávalo koňské spřežení prostřednictvím kladky,
později motorový naviják. Služba pozorovatelů patřila k nejtvrdším úkolům
u armády. Představte si to: vznášíte se v pohupujícím se koši vystaveni
nepřízni počasí, nad hlavou téměř tisíc metrů krychlových vysoce hořlavého
vodíku, pod sebou hlubinu několika set metrů a do zavedení prvních padáků
v roce 1916, žádný záchranný prostředek. Prostě, hodně horká jitrnice!
Balóny
systému Parseval-Sigsfeld byly zařazeny do výzbroje německé armády v
roce 1896 a díky své vysoké technické úrovni znamenaly významný náskok před
ostatním světem. Není proto nic udivujícího, že posléze objevíme tento typ i ve
výzbroji ostatních armád. V období první světové války tento balon nebo
jeho kopie využívaly armády téměř všech zemí zapojených do konfliktu. Pro svůj
svérázný tvar získaly přezdívku „jitrnice“ nebo „klobása“. Dodnes naleznete
v česko - anglickém slovníku pojem „sausage baloon“ - průzkumný balon.
Na
počátku války měly německé jitrnice objem 600 m2 a dostup do 600m.
V roce 1915 byly nahrazeny většími Parsevaly o
obsahu 800 až 1000 m2 o dostupu 1 km a modernějšími balony typu AE.
Nicméně nástup stíhacích letadel a jejich rychlý vývoj v průběhu první
světové války, znamenal soumrak pozorovacích balonů. Po první světové válce se
s upoutanými balóny setkáme bez lidské posádky v podobě balonových
protiletadlových přehrad.
Takže
dosti historie a podívejme se co nám stavebnice nabízí.
Jedná
se o model, který je naprosto odlišný od všeho, co jsem doposud stavěl. Počíná
to už samotnou krabicí tvarem odpovídajícím zcela jiným produktům než jsou
modely. K tomu mohu uvést malou perličku: když jsem model v podpaží donesl
domů, byl jsem ještě ve dveřích podroben manželkou zvídavému dotazu „co za
alkohol nesu v té krabici“, jaké bylo její překvapení, když jsem z krabice
nevyndal bourbon, ale podivnou tlačenku a ještě ke
všemu odlitou z polyuretanu.
Stavebnice
obsahuje návod a díly odlité z polyuretanu. Nitě a obtisky potřebné pro
stavbu, stejně jako stojan si musí modelář obstarat sám. Překvapí nás
dominantní díly vlastního tělesa balonu, které rozměry a tvarem připomínají
poctivou 1,5 kilovou tlačenku. Díly stavebnice jsou čistě odlity a obsahují
řadu precizně ztvárněných detailů. Na první pohled zaujme ztvárnění portování
potahu, zpracování výztužného lemu závěsu lan s plechovými trojlístky,
vlnící se plachtová boční křidélka, krásně znázorněný pletený koš i detailně
zpracovaná figurka pozorovatele. Podle rozměrů tělesa balonu představuje
stavebnice větší typ Parsevalu z roku 1915.
Protože
balon patří mezi nevšední modelářské lahůdky,
rozhodl jsem se zveřejnit recept na přípravu pikantní Hot
sausage a´la Parseval.
Potřebné
ingredience:
540g
dobře začištěného polyuretanu ze stavebnice
měděný
drát ø 0,5 mm 15
cm
řídké
vteřinové lepidlo 12 g
debonder 6 g
Mr. Resin Primer 15
ml
Mr. Base White
1000 30 ml
Mr.COLOR odstíny
C313, C19, C338, C109 á 10 ml
Agama metal odstín
hliník 3 ml
Olejové barvy např. Umton odstín Siena přírodní,
Umbra pálená
Obtisky výsostného označení 2 ks (např. z Albatrosu 1:48)
GS Flat Clear 10
ml
niť ø 0,5 mm 1 špulka
niť
ø 0,2 mm 1
špulka
Přípravu
zahájíme hlavním chodem.
Co
nás hned v úvodu příjemně překvapí, je výrobcem zabroušená a začištěná
dělící rovinu obou polovin jitrnice. Rezinové díly
neobsahují vodící kolíčky. Při zkusmém sesazení polovin rozměrných dílů
docházelo k drobnému přesahu v lícování. Díky pružnosti se přesazení
dá srovnat mírným zatlačením na vystupující část dílů. Protože by však toto
komplikovalo postup při lepení, doporučuji pro přesné slícování zhotovit vodící
kolíčky z měděného drátu ø 0,5 mm a délce cca 10 mm. Po obvodu dílů
vyvrtáme, v místě setkání port v dělící rovině, proti sobě lícující
otvory ø 0,6 mm pro cca 10 vodících kolíčků. Kolíčky na koncích
zbrousíme do špičky a zalepíme je do pravé části jitrnice tak, aby
z poloviny vyčnívaly. (obr. ba 001 až ba 002) Sesadíme poloviny jitrnice a
postupně přihneme pinzetou kolíčky, až zapadnou do protiběžných otvorů a půlky
sevřeme. Díky kolíčkům se díly vzájemně
rozměrově přizpůsobí a když jste dobře vrtali, tak i dobře lícují. (obr. ba 003
až ba 004) Spoj zalijeme řídkým vteřinovým lepidlem, očistíme debondérem, přebrousíme, vytmelíme a opětovně přebrousíme.
Tmelení vyžaduje zejména spodní část trupu, kde se místy vyskytovaly bublinky.
Obdobným
způsobem, pomocí drátků, doporučuji připevnit k jitrnici postranní křidélka.
(obr. ba 005)
Následně
na jitrnici přilepíme slepé střevo. Zde bylo nutné předem upravit šířku výřezu,
tak aby správně dosedlo na vystupujícím osazení, které slouží pro správné
umístění střeva na jitrnici a místy spoj dotmelit.
(obr. ba 006 až ba 009 ) Na závěr doplníme drobné lapače větru.
Při
broušení míst spojení dílů jitrnice přijedeme o část portů, které můžeme
obnovit tak, že z obou stran navážeme maskovací páskou na nepoškozené
konce portů. Po vymaskování, nastříkáme tlustší
vrstvu tmelu Mr. Surfacer 1000,
v místech chybějících částí port. Následně sjednotíme jejich tlouštku s původními porty zabroušením jemným
smirkovým papírem. (obr. ba 010až ba 012)
Po
vybroušení se můžeme směle pustit do přípravy podkladu kůrčičky jitrnice.
Při volbě odstínu kůrčičky
můžeme klidně uvolnit uzdu fantazii nebo vycházet z popisů
v publikacích případně historických kolorovaných pohlednic. (obr. ba 017)
Pro dobré navázání barvy na resin
doporučuji nejprve nastříkat celou jitrnici lehkou vrstvou Mr. Resin Primer na který následně naneseme bílý základ Mr. Base White 1000.
Pro dosažení správného odstínu kůrčičky jitrnice doporučuji nejprve zahájit barvení nástřikem nejsvětlejší barvou. Pro dosažení správného efektu, nanášíme krycí, ale lazurní vrstvy barev. Znamená to, že necháváme výrazně prosvítat bílý základ vrstvu. Je výhodné, když nástřik tvoří fleky. Můžeme se prohřešit proti pravidlu správného stříkání, které nám vysvětloval Jezevčík v některém z minulých ročníků Modeláře a stříkáme krátkými rychlými tahy (asi jako když vybarvujeme pastelkou) výrazněji naředěnou barvu. Takto se nám mírné skvrny vytváří téměř samovolně. Musíme si však dát pozor na tlak vzduchu z kompresoru, musí být poměrně nízký, aby barva stíhala zasychat a netvořila rozstříknuté kaňky (obr. ba 013) Po zaschnutí, na jitrnici i slepém střevu, vymaskujeme a nastříkáme jednotlivé pruhy plátna tmavšími odstíny barvy. (obr. ba 014 až ba 015). Štětcem poté domalujeme kovové trojlístky metalickou barvou (obr. ba 016).
Na
boky můžeme doplnit výsostné označení. Podle dobových fotografií mi vychází, že
výsostné označení nosily pouze německé a rakousko-uherské jitrnice.
Model
přelakujeme a můžeme nanést první vrstvu hnědého filtru a vystínovat kouty
hodně naředěnou olejovou barvou. Po několikadenním zaschnutí doporučuji doladit
výsledný vzhled kůrčičky nástřikem několika dalšími vrstvami filtrů např.
světle šedého a krémového odstínu. Zjemníme tak kontrasty a barevné přechody.
(obr. ba 018 až ba 021) Celek dokončíme nástřikem matným lakem GS Flat Clear.
Tímto máme základ lahůdky
hotov a můžeme se věnovat příloze.
Přílohu jitrnice vytvoříme z
několika metrů nití. Doporučuji vycházet z fotografických podkladů
nebo článku ve WINDSOCK International Vol.22,
No.5. Do lemu jitrnice, křidélek a
slepého střeva vyvrtáme otvory ø
0,3 mm. Do dvojice otvorů vlepíme jednu smyčku z nitě ø 0,2 mm.
Dvojice těchto smyček vzájemně propojíme další
smyčkou, tentokrát tlustší nití uvázanou na uzlíky. Pro následné vypnutí je
důležité, aby bylo možné uzlíkem po smyčce pohybovat.. Takto vzniklé páry
smyček propojíme o „úroveň výše“ do další smyčky a následně ještě do smyčky
„nejvyšší úrovně“. (obr. ba 022 až ba 023) Na tyto rozvětvené lanové systémy
navazují lana směřující ke koši nebo k hlavnímu poutacímu lanu. Značným
problémem je vypnutí lan, respektive alespoň nabudit dojem, že lana jsou
vypnuta. Za tímto účelem doporučuji použít závěsná závažíčka zhotovená např.
z matek. (obr. ba 024 až ba 026) Jednotlivé smyčky vypneme posouváním
uzlíků tak, aby obě části byly stejně napnuté. Po vypnutí uzlíky zakápneme
vteřinovým lepidlem a odstřihneme volný konec.
Středobodem přílohy je
proutěný koš, který se skládá ze dvou dílů - kompletu bočnic a dna. Doporučuji
odbrousit osazení dna a nahradit je olověnou destičkou o tloušťce 4 mm. Zvýšení
hmotnosti napomůže lepšímu vypnutí poutacích nití. Po vlepení dna je nutné
zatmelit vzniklou škvíru. Koš nastříkáme bílým základem na který naneseme
světlou pískovou barvou (obr. K 001 až K 002) Následně vystínujeme
olejovou barvou odstínu Siena pálená. (obr. K 003 až K 005) Obdobně
nabarvíme pytle se zátěží, které ale budeme ladit více do šedého odstínu. (obr.
K 006) Podle fotografií zvolíme umístění pytlů na koši. Přilepíme je a doplníme
úvazy.
Komplet
koše připoutáme pod jitrnici pod poutací kruh a dřevěný trám. Doplníme volně
visící manipulační lana na konci zatížená malými pytlíky s pístem.
Na závěr doplníme
třešničku v podobě pozorovatele a můžeme servírovat.
Hot sausage a´la Parseval servírujeme
na speciálním podnosu s držákem, vlastní výroby. Jednou z možných variant,
kterou jsem použil, je dřevěný obdélníkový podstavec s vetknutým svislým
držákem ve tvaru písmene T. Držák je zhotovený z mosazné kulatiny ø
5 mm, zesílený ve svislé částí (poté co se kulatina prohýbala pod vahou
jitrnice) mosaznou trubičku ø 6 mm. Příčná vodorovná část je
z kulatiny ø 3,5 mm. K držáku je jitrnice připoutána pomocí
dvou závěsů z čirého silonu ø 0,2 mm.
Degustace
Mohu
konstatovat, že jsem si stavbu opravdu vychutnal. Stavba byla pohodová. Jediné,
co bylo náročnější na slícování, bylo napojení slepého střeva na jitrnici.
Výrobce mohu pochválit za dobře zpracované povrchové detaily u všech dílů.
Škoda
jen, že stavebnice neobsahuje nitě pro lanoví, obtisky výsostného označení,
držák pro zavěšení balonu a nechává toto na staviteli. Úpravu by si zasloužil i
výkres lanoví v návodu.
Na
závěr bych rád poděkoval
-
redakci Modeláře za poskytnutou stavebnici
-
M. Mincbergrovi za pomoc při vyhledávání a za zapůjčení
podkladů
-
manželce, za shovívavost, kterou projevila, když nakonec ustoupila od svého
estetického cítění a souhlasila s umístěním „té obludy“ v obývacím
pokoji
Použité publikace:
úryvek z knihy W. E. Johnsona, Návrat velbloudích stíhaček, vydané v r.
1992 v koprodukci vydavatelství Toužimský&
Moravec a nakladatelství RIOSPORT-PRESS - Praha
Václav Němeček – Vojenská
letadla 1 str. 8 až 26.
WINDSOCK International Vol.22,
No.5. September
/ October 2006
Velká válka,
Rakousko-uherské a německé válečné letectvo
Internetové stránky:
Rosebud's WWI and Early Aviation Image Archive
sekce Early Captive and Free Balloons http://www.earlyaviator.com/archive3.htm#kites
M. Vaňous v Praze dne 31.12.2006